5.říjen 2016
Beseda s pětaosmdesátiletou Erikou Bezdíčkovou se konala u příležitosti jejího životního jubilea a byla zahájena gratulací starosty města Vsetína Jiřího Čunka.
„To nejhorší v životě, co se ti mohlo stát, se ti stalo,“ začíná Erika Bezdíčková svoji promluvu ve filmu Sedm světel, ve kterém vypráví svůj příběh o tom, jak za druhé světové války prošla holocaustem. Jako jedna z mála přežila, když utekla z pochodu smrti. Ty, kteří holocaust popírají, nedokáže pochopit. „Popřít holocaust je jako popřít slunce. Na holocaust se dá sáhnout, stejně jako na slunci spálit,“ promluvila v pátek dopoledne v zámku ve Vsetíně.
Beseda s pětaosmdesátiletou Erikou Bezdíčkovou se konala u příležitosti jejího životního jubilea a byla zahájena gratulací starosty města Vsetína Jiřího Čunka. Poté byl promítnut dokument české televize z cyklu Neznámí hrdinové v režii Olgy Sommerové. Paní Bezdíčková následně sama vyprávěla svůj životní příběh. V úvodu vyprávěla o období války a o svém dětství v Žilině, kde se narodila. V životě prošla čtyřmi koncentračními tábory, z nichž jako nejhorší označila vyhlazovací tábor Osvětim-Březinka. „Dodnes mě traumatizuje, jak mě poslali na stranu života a moji maminku na stranu smrti. Kdybych ji u sebe víc držela, snad bych ji mohla zachránit,“ uvažovala nad hořkou minulostí.
Maminka jí chybí dodnes. Věří ale, že se s ní v nějaké podobě ještě setká. Sama se smrti nebojí. „Každý den jsem viděla smrt kolem sebe, byla jsem obklopena lidmi, kteří chtěli umřít,“ vyprávěla. Její rána jsou desítky let poznamenaná tím, že se jí před očima promítá scéna příjezdu do Osvětimi. „Byla tam strašná zima. První, co jsme slyšeli, byl příkaz muži zvlášť, ženy zvlášť,“ popisovala. O tom, co za války od svých třinácti let od roku 1944 prožila, nikdy nemluvila. Ani její děti o hrůze války nevěděly, až do doby státního převratu v roce 1989. Otázky, proč má na těle vytetované číslo, odbývala větami o špatné době. Děti ji nakonec ale přesvědčily, že by o tom měla mluvit a že je to dokonce její povinností.
Erika Bezdíčková působila jako reportérka a novinářka. Svoji knihu Moje dlouhé mlčení proto pojala jako jednu velkou reportáž. „Většina knih končí větou, že lidé přežili. Já jsem si ale řekla, že takhle skončit nelze, že je nutné popsat i nejméně dvacet let toho, co se dělo poté,“ vykládala. Když se paní Bezdíčková z koncentračních táborů vrátila, nenašla už nikoho ze své rodiny. Dlouho žila na ulici. „Nepřála bych nikomu z vás, aby se vám to někdy stalo,“ řekla plnému sálu. Poté paní Bezdíčková odpovídala na dotazy publika. Na závěr besedy se konala autogramiáda knihy Moje dlouhé mlčení. Pro podpis knihy si přišli i návštěvníci, kteří přijeli za paní Bezdíčkovou až z Čadce. Besedy se zúčastnilo přes 200 studentů a pedagogů.
Jitka Plátková, foto M. Ošťádal
