21.červenec 2016
Druhý červencový víkend v centru Veronica Hostětín proběhl workshop zaměřený na problematiku péče o jeden z mizejících reliktů naší krajiny, sušírny ovoce. Péčí zde přednášejících odborníků byla již vzkříšena k životu nejedna historická sušírna ve zdejší oblasti.
Řada historických sušíren ovoce se přitom dosud nachází i na Valašsku, kraji dnes proslaveném zcela jinými způsoby využití ovoce, leč již jen velmi málo z nich slouží svému účelu i do dnešních dnů. Sušení ovoce přitom patří k nejstarším technikám konzervace, doloženým již v pravěku. Naši předkové původně sušili ovoce nad otevřeným ohněm, od středověku pak pod stropy dymných jizeb v nadrženém dýmu. Na podobném principu fungovaly také první samostatně budované sušárny, ovoce v nich sušené však čpělo kouřem a před dalším zpracováním je bylo nutné několikrát spařit horkou vodou. Na moravsko-slovenském pohraničí se záhy objevily východní formy sušíren, v nichž se sušilo ovoce již jen horkým vzduchem, ne dýmem, a celkovou dobu sušení bylo možno zkrátit z několika dnů až týdne na zhruba 24 hodin.
Typická valašská sušírna v 19. století sestávala jednak ze samotné sušící komory (teplice, teplík) a k ní připojené předsíňky (huménko, kolna), stěny bývaly převážně roubené, méně často zděné z kamene, vepřovic nebo nabíjené z hlíny. Teplice, uzavíraná dvěma až třemi dvířky, sestávala z pece a levé i pravé postranní komůrky, do nichž se zasouvaly lésy naplněné ovocem. Produktivitu těchto sušíren nejvíce omezoval kouř vycházející z pece a obtěžující obsluhu sušírny v předsíňce. V následujících desetiletích se řešením stalo přemístění čelustí pece do zadní stěny teplice, k níž byl přistavěn třetí pracovní prostor sušárny. Velké dveře pro celou skupinu lésí byly i zde nahrazovány samostatnými otvory pro jednotlivě zasouvané lésy s vlastními uzávěry, zvanými zátvory. Topeništěm valašských sušíren bývá jednoduchá pec podélného tvaru, do které se přikládají krátká polena, kouř z ní se vrací stejným otvorem, rozptyluje se na půdě a mizí střechou, dymníkem či deskovým komínkem. Lidské fantazii a tvořivosti se samozřejmě ani v tomto případě meze nekladly, a tak je možné nalézt v dochovaných sušírnách celou řadu různorodých variací. Známá je například obedněná chodbička podél teplice, sloužící topičovi k přecházení od topeniště do huménka.
O mapování dosud fungujících, opuštěných i zaniklých sušíren nyní usilují odborní pracovníci Muzea regionu Valašsko. Pokud tedy i vy víte ve svém okolí o sušírně ovoce, ozvěte se prosím autorce článku – přispějete tím k zachování pomalu mizejícího kulturního dědictví našeho kraje.
