4.prosinec 2015
Střípky z historie betlémů
V neděli 29. listopadu začal advent – období čtyř neděl před Vánocemi, které se nese ve znamení příprav na vánoční svátky, jež lidé po staletí uctívají výrobou a stavěním betlémů.
Právě jejich prezentování na nejrůznějších výstavách je pro čas adventu charakteristické. A výstavy se nekonají pouze v muzeích, ale i jinde.
Důkazem může být například obdivuhodná Výstava betlémů z našeho kraje, kterou uspořádalo občanské sdružení Ráj Veselá v kulturním domě ve Veselé v termínu 27. – 29. 11. 2015. K vidění zde byly téměř dvě desítky často rozsáhlých jesliček z nejrůznějších materiálů, jejichž autory byli povětšinou místní obyvatelé (viz obrazová příloha).
Na bohatém programu vernisáže této výstavy, která se za účasti více než stovky návštěvníků uskutečnila 28. prosince, se podílelo i Muzeum regionu Valašsko, jehož etnografka zde popovídala zajímavosti z historie betlémů:
Betlémy neboli jesličky – tedy vyobrazení výjevu narození Ježíše Krista – byly po staletí hlavní symbol vánočních svátků oslavujících právě Spasitelovo narození.
Dle tradice se stavívaly na konci adventu a opětovně sklízely na svátek Uvedení Páně do chrámu, lidově nazývaný Hromnice (2. února).
Kolébkou betlémů je církevní prostředí středověké Itálie. Nejstarší betlémy v podobě jesličkových skříní a oltářů byly malované na způsob deskových obrazů. Z nich se v raném baroku vyvinuly figury postav v životní velikosti, které pak přešly do kostelních jeslí.
Do českých zemí přinesli tradici stavění velkých chrámových betlémů v 2. polovině 16. století jezuité, jimž sloužily jako působivý způsob šíření katolické víry (svými misiemi přispěli k jejich rozšíření i v převážné části Evropy a také na dalších kontinentech – v Asii a Jižní Americe).
Nejstarší betlém v našich zemích byl patrně postaven roku 1562 v kostele sv. Klimenta v Praze. Odtud se postupně chrámové jesle šířily do kostelů v dalších českých a moravských městech.
Prostřednictvím jezuitských církevních hodnostářů pak zmenšené jesličky pronikaly i do světského prostředí – nejprve do sídel vysoké šlechty, kde byly často na odznak zámožnosti zhotovovány z drahých a vzácných materiálů, např. stříbra, zlata, slonoviny či drahých kamenů. V 18. století se dostaly i mezi nižší šlechtu a měšťanstvo.
Do širších lidových vrstev pronikaly betlémy po roce 1780 v souvislosti s josefínskými reformami, které označily stavění betlémů v kostelech za obyčej církve nedůstojný. Po jejich vykázání z církevních objektů si proto lidé začali výjevy Kristova narození zhotovovat sami – byl tak položen základ betlémářství (odvětví domácké výroby zabývající se sériovou výrobou betlémových figurek jako zdroj přivýdělku), které dosáhlo vrcholu v 19. a na počátku 20. století. Ve zlidovělých betlémech se silně projevilo zesvětštění – kromě centrálního výjevu Narození Páně do nich např. přibyly postavy (často v lidových krojích) vykonávající všední domácí, řemeslnické či zemědělské práce apod.
V českých zemích se nacházelo hned několik významných betlémářských oblastí – byla to hlavně horská a podhorská území v pohraničí osídlená německým obyvatelstvem nebo místa blízko poutních center. Největší betlémářskou proslulost mělo Příbramsko a Králicko.
Ačkoli Valašsko nepatřilo k regionům s význačným centrem jejich výroby, nalézalo se i zde jedno významnější středisko. Byl to Frenštát pod Radhoštěm, který v 2. polovině 19. století proslul produkcí ručně malovaných betlémů (viz obrazová příloha). Nejstarší dochovaný malovaný betlém z Valašska však pocházejí z Hážovic (dnešní část Rožnova p. Radhoštěm) pravděpodobně z 1. třetiny 19. století (viz obrazová příloha). Druhý nejstarší, datovaný do 1. poloviny 19. století, je z Juřinky u Valašského Meziříčí.
Kromě papírových jesliček se v našem regionu vyráběly především ze dřeva řezbované betlémy, ty si však jejich tvůrci zhotovovali spíše pro vlastní potřebu než na prodej.
Pro valašské betlémy je charakteristické vyobrazení postav ve valašských krojích a časté scény ze salaše.
K tvorbě betlémů bylo v naší zemi používáno rozmanitých technik i materiálů. Nejužívanější surovinou bylo dřevo a papír či lepenka, nechyběl však ani plech, cín, sádra, vosk, papírovina, hrnčířská hlína, porcelán, sklo, perník nebo třeba uhlí či chlebová hmota. Přes značnou sekularizaci společnosti nezanikla výroba jesliček ani v 21. století. Naopak přibyly nové materiály (pedig, fimo, smalt, TwistArt, křišťálová pryskyřice aj.) i způsoby výroby (nitěná grafika, pyrografie či scrapbooking). Dokladem je výstava, kterou můžete až do 10. ledna zhlédnout na vsetínském zámku "Betlémy regionálních tvůrců"
Mgr. Milada Fohlerová, etnograf muzea
