Není každý den posvícení – aneb něco málo o hodech na Vsetínsku

Posvícení – na Moravě nazývané spíše hody jsou tradiční slavnosti obecních společenství obvykle sestávající jak z části církevní (mše), tak světské (bujaré veselí, hodování aj.) a mající zároveň charakter rodinný (návštěvy příbuzných) i obecní (obchůzky obcí, zábavy).

Jádrem hodů je církevní svátek na památku posvěcení kostela (od čehož je odvozen sám název posvícení). Pojmenování hody je pak odvozen od hodování, které bylo jejich neoddělitelnou součástí.

Termín hodů, které původně trvaly několik dní, byl většinou stanoven na dobu, kdy skončily veškeré polní práce, tedy na podzim. Jednotlivé obce slavily posvícení v různý čas. Ve vsackém urbáři z r. 1700 byl určen pořádek hodů pro obce na Vsetínsku po týdnu od počátku září až do poloviny listopadu.

Se snahou o eliminace jejich četnosti a ujednocení termínu přišel roku 1787 císař Josef II., který stanovil slavení jednotných tzv. císařských hodů v celé monarchii na třetí říjnovou neděli. Vedly ho k tomu zejména důvody hospodářské, např. fakt, že „se někde posvícení až příliš bujně slaví, čímž lidé i na mravech újmu trpí, že pak se mnoho času zmaří a práce zanedbává“ (M. Václavek, Moravské Valašsko, 1894). Toto nařízení však nebylo příliš respektováno a mnohé obce se vrátily k dřívější tradici, některé dokonce slavily hody dvoje – staré a nové (císařské), „čímž útratnosť se jenom rozmnožila.“ Rodinný charakter hodů spočíval především v hojném navštěvování příbuzných a kmotrů, a to i ze vzdálenějších míst. Při návštěvách kmotři obdarovávali své kmotřence.

S hody bylo spojeno i speciální pečivo. Na Rožnovsku se pozvaným posílal v sobotu před hody koláč, jemuž se říkalo „zvanec“. Zvláštní hodové koláče „malované calty“ zdobené motivy květin a hvězdic zase připravovali v Pozděchově.

Hody hrály důležitou roli především v životě mládeže dané obce. Ta původně organizovala obchůzky i zábavy. V některých valašských vsích mezi sebe přijímali o hodech dospělí mládenci dorůstající „ogary“, kteří za přijetí obvykle museli v hospodě zaplatit pivo nebo borovičku. Častým jevem byly též prudké bitky mezi mládeží, především mezi domácí a přespolní, které někdy končily i smrtí.

V hodových obyčejích se projevovaly i motivy mileneckých vztahů mezi mládeží. Na Rožnovsku posílaly dívky svým vyvoleným rozmarýnové voničky, jimiž si pak mládenci zdobili klobouky při cestě do kostela. Ve Francově Lhotě zase mládenci při hodové zábavě rozhazovali na podlahu „koňský prach“, který prý působil na tančící „cérky“ jako stimulus. (Bohužel pro pány se nám nepodařilo zjistit, co se pod pojmem „koňský prach“ skrývá). Neodbytní mládenci, kteří přišli nevítáni do domu děvčete a zamíchali se do vztahu už ustaveného mileneckého páru, byli na Vsetínsku trestáni u tzv. „ogarského súdu“.

K hodům se nejen na Valašsku vázalo i obřadní zabíjení zvířat. Tento starodávný obyčej, rozšířený v celé západní Evropě, je pokládán za přežitek dávné oběti spojené s hostinou. Na Vsetínsku bylo obvyklé stínání „barana“, který byl položen na lavici naproti hospodě a jehož stínali na vesnicích mládenci, na Vsetíně pak řezníci. Byla to prý „největší podívaná a nejhlučnější zábava mládeže.“ (M. Václavek). Někde místo berana stínali kohouta nebo mlátili cepem kačera, na Vsetíně údajně shazovali z kostelní věže černého kozla. Od poloviny 19. století byly tyto morbidní „zábavy“ jako týrání zvířat úředně zakazovány. Ovšem i když na konci 19. století píše M. Václavek, že „obyčeje tyto však, stavše se hnusnými naší době, právem se odstranily,“ uvádí zároveň, že starý zvyk stínání berana se ještě udržel v Růžďce: „Mladíci koupí si před hody císařskými barana, s nímž v hody (v pondělí) chodí po dědině. Vyhlédnou si některá děvčata, která jim barana ověnčí. (...) Mládenec, který barana vodí, je rovněž ověnčen. (...) Ostatní mládenci jej doprovázejí, majíce s sebou gořalku. Chodí dům od domu, zpívají rozličné písně, přičemž je hudba doprovází. Vejdouce do domu pozdraví a žádají o prominutí, že vešli. Potom tancují, připíjejí si na zdraví, začež děvčata skládají jim peníze. Tak obejdou celou dědinu a potom zamíří do hospody, kdež barana stínají. Vyjdou totiž na zahradu, postaví se kolem berana a kdo z nich má odvahu, ten chopí se kosíře a srazí beranovi hlavu. Ostatní při tom zpívají. Na to jim ho hospodský připravuje na guláš. Výlohy zapravují se z peněz po dědině nasbíraných.“

Hodové průvody s voděním „barana“, naštěstí už bez krvavé tečky ve formě jeho veřejného stínání, se na Vsetínsku dochovaly do dnešních dnů v obcích Janová, Ústí a Leskovec. Ve dvou prvně jmenovaných byl prováděn terénní výzkum.

V obou zkoumaných obcích má hodové vodění „barana“ podobný charakter. Po obci obchází maskovaných průvod podobný masopustnímu (někteří ze samotných účastníků průvodu se dokonce mylně domnívají, že jde o masopust), jen místo medvěda s sebou vodí pentlemi ozdobeného berana (v posledních letech byl ovšem s berany problém, některé roky se proto chodívalo s beranem umělým, jindy ho zas musela zastoupit ovce). Průvod prochází celou obcí, přičemž zastavuje u jednotlivých stavení. Zde jsou obchůzkáři pohoštěni jídlem a „gořalkou“, za doprovodu tradiční dechové hudby Hověžanka si jeho členové s domácími zatancují či zazpívají a od domácích vybírají peněžní příspěvek na činnost organizujících spolků nebo na společnou hodovou zábavu. Termín hodů je v obou obcích stejný, připadá na 3. zářijovou neděli. Protože však oběma hraje k průvodu tatáž kapela, koná se hodová obchůzka v Ústí v sobotu a v Janové v neděli.

Hody se na Vsetínsku v některých obcích slaví do dnešních dnů, většinou splynuly s poutěmi, obsahová náplň je však obdobná – zahrnuje rovinu církevní, rodinnou i společenskou, a dodnes jsou vítaným časem setkávání se příbuzných, veselí a hojnosti.

Mgr. Milada Fohlerová