Zvířata a zima

Zimní období je pro život zvířat nejméně příznivou částí roku. Živočichové se proto musí přizpůsobit. Způsoby adaptací na nízké teploty jsou různé. Tažní ptáci živící se hmyzem se stěhují jinde. Většinou jde o oblasti položené jižněji od nás - minimálně jde o Středomoří nebo severní, střední či dokonce jižní Afriku. Typickými tažnými druhy našich ptáků jsou např. vlaštovka, jiřička, slavík obecný nebo třeba ťuhýk obecný. Výjimkou je ale lejsek malý, který táhne až do jižní a JV Asie. Při mírných zimách u nás někteří ptáci zimující např. ve Středomoří zůstávají aspoň v malých počtech - třeba čejka chocholatá, skřivan polní a další druhy.

Drobní ptáci stálí žijící u nás celoročně se musí v zimě dostat ke zdrojům potravy, aby udrželi svoji tělesnou teplotu a pohyblivost potřebnou pro přežití i k jejímu získání. Na noc vyhledávají vhodné úkryty, aby ztráty energie byly co nejmenší – např. dutiny ve stromech, v budovách apod. A také ptačí budky. Zatímco naše ptačí druhy se přesunují na sever, druhy hnízdící na severu Evropy se zase přesunují jižněji a objevují se u nás a v jiných částech střední Evropy. Typickým představitelem těchto druhů je brkoslav severní, jehož výskyt u nás se liší rok od roku a kromě charakteru zimy také závisí na úrodě plodonosných keřů v jeho hnízdištích ve Skandinávii a na severu Ruska. Jeho zálety k nám mají proto charakter invazí. Další druhy hnízdící na severu a zimují u nás jsou např. sněhule severní, jíkavec severní, čečetka zimní a další. Ze severu ovšem k nám přitahují i populace druhů, které u nás hnízdí – jde např. o drozda kvíčalu, dlaska tlustozobého nebo čížka obecného. Z našich druhů jsou při silných dlouhotrvajících mrazech ohroženi ledňáčci, kteří se nemohou dostat k hladině řek a potoků, kde loví drobné ryby. Mnozí proto hynou. Ptáci se pak musí přesunout do vyšších horských poloh s rychlejším proudem vody, kde jsou ještě nezamrzlé úseky. Podobně je ohrožen také skorec vodní. Ten se ovšem lehčeji dostane pod led a hlavně má na dně toku dostatek potravy.

Ke změnám v rozšíření a pohybům dochází i u ptačích druhů v zimovištích. Tak třeba početnost zimujících jedinců kormorána velkého je ve střední Evropě a tedy i v ČR mnohem vyšší při tuhých zimách, kdy jsou vody v severní části Evropy zamrzlé. Taktéž v oblasti Pobečví se kormoráni přesunují při dlouhotrvajícím mrazech z oblasti mezi mezi Hustopečemi nad Bečvou a Černotínem na Vsetínskou a Rožnovskou Bečvu. Rovněž u nás zimující populace _morčáka _velkého (jde asi převážně o ptáky ze severu Evropy) vidíme podobný jev – ptáci soustřeďující se v mírnějších obdobích zimy spíše na dolních a středních tocích řek nebo na nezamrzlých stojatých vodách se při dlouhotrvajících mrazech přesunují na vodní toky do vyšších poloh. Bylo tomu tak i letos ve Vsetíně, kdy se vyskytovali morčáci velký v Lázkách pod výtokem z čistírny odpadních vod, což byl jeden z mála nezamrzlých úseků Vsetínské Bečvy.

U ostatních vyšších živočichů – obratlovců, kteří nemohou odlétnout na velké vzdálenosti jsou jiné adaptace na chladné období roku. Jedním z nich je pravý zimní spánek neboli hibernace známý u plchů, ježka a některých druhů našich netopýrů, kdy organismus je na základním metabolismu šetřícím energii. Z drobných hlodavců upadá do zimního spánku myšivka horská. Tyto druhy se souvislým spánkem si nevytvářejí zásoby potravy. Snížená je tělesná teplota, činnost srdce i frekvence dýchání. Tělesná teplota organismu se často vyrovnává s teplotou prostředí. Nejdelší nepřerušovaný spánek má u nás plch velký a jeho maximální délka byla 114 dní. Probouzení ze zimního spánku trvá rychleji než při jeho počátku a uskutečňuje se spontánně vlastními zdroji většinou svalovým třesem nebo působením vnějších podnětů. Pokusy bylo zjištěno, že podchlazení těla pod 20 st. C již má škodlivé následky, které může končit i smrtí. Problémem je, když se živočich ze zimního spánku probudí uprostřed zimy třeba v důsledku silného oteplení. Při následném ochlazení a návratu do stavu zimního spánku se jeho organismus může vyčerpat tak, že to může způsobit i jeho smrt.

Uvádí se několik typů zimního spánku. Další zvířata jsou tzv. nepraví zimní spáči. Nacházejí se ve stavu jakési letargie a občas se probouzejí. U těchto živočichů tělesná teplota klesá jen o několik stupňů, ale dýchání a tep se nemění. Ale pokud jejich tělesná teplota klesne na kritickou hranici, aktivuje se obranný mechanismus, který zvíře probudí, aby nezmrzlo. Tento typ zimního spánku je typický pro m_edvěda hnědého, jezevce, sviště, sysla_ a některé druhy našich netopýrů. Další druhy, jako třeba bobr nebo ondatra, mají spánek přerušovaný a proto si na zimu vytvářejí zásoby potravy. Tuhé zimy tráví v doupěti a střídavě spí a bdí.

Další adaptací na zimní období chladu je uzpůsobení tělního pokryvu. Je známo, že savci mají letní a zimní srst. Zimní srst má samozřejmě mnohem lepší izolační vlastnosti než srst letní. Její chlupy jsou delší a hustší, což platí i pro její spodní vrstvu tzv. podsadu. Nejdelší chlupy má pižmoň severský, kde dosahují délky až 90 cm. Liška polární má mimořádně hustý kožich s 20 000 chlupy na 1 cm2 a hustou podsadou s délkou chlupu i 6 cm. Mezi savci vykazuje zimní srst lišky polární nejlepší izolační vlastnosti vůbec.

Pravidlem je také změna barvy srsti v zimním a teplém období roku. Extrémní je např. u hranostaje, který původně hnědý tělní pokryv změní na bílý. Zde je ovšem účelem splynutí s prostředím jako ochrana před predátory této malé šelmy. Při dřívějším odchodu zimy a stání sněhové pokrývky je ovšem tato šelmička naopak velmi viditelná, protože proces přeměny srsti je poměrně pomalý. Pro organismus je důležité, aby bylo uchováno teplo v jeho "jádru" u důležitých orgánů (srdce, játra, ledviny). Periferní části těla (kůže, končetiny) se naproti tomu chovají studenokrevně a částečně přizpůsobují svoji teplotu okolí, což zabraňuje vysokým ztrátám tepla. Zvířata žijící dlouhodobě v chladných oblastech mají proto zvláštní uzpůsobení vedení cév a žil v končetinách. Žíly s cévami spolu sousedí, takže jsou sníženy na minimum ztráty tepla při cirkulaci krve. Výsledkem je sice ochlazení končetiny či jiné periferní části těla, současně však i zvýšení teploty žilní krve, odtékající z této "extrémní periferie" do tělesného jádra, čímž se zabrání jeho nežádoucímu ochlazování.

Další vyšší živočichové mimo ptáky a savce, dříve definovaní jako studenokrevní, nyní nazývání jako živočichové s proměnlivou tělesnou teplotou, jsou ryby, obojživelníci a především plazi.
Poněkud snadnější přizpůsobení zimnímu období mají ryby. Změny teplot se ve vodě projevují mnohem méně a s delší odezvou než mimo ni. Dalším jevem pomáhajícím rybám přežít je tzv. teplotní anomálie vody. Voda při teplotě 4 0 C má nejvyšší hustotu. Látka s nejvyšší hustotou je také nejtěžší a proto se voda o této teplotě hromadí u dna. Zde se také koncentrují ryby. Pokud profil řeky, rybníka nebo slepého ramena řeky ovšem za silných mrazů zamrzne až ke dnu, tak ryby uhynou. Jsou ovšem druhy ryb, které přežijí i zamrznutí. U nás je k tomu uzpůsoben jen karas obecný vyskytující se právě v nivách velkých řek v jejich slepých ramenech, nyní už jen velmi vzácně. Je schopen přežít pod silným ledem s malým množstvím vody téměř bez kyslíku – ten získává při odbourávání tuku ze svých tělních tkání. Mechanismus umožňující některým živočichům přežití zámrzu v ledu spočívá v tom, že v krvi těchto živočichů existují látky, které zabrání zamrznutí tekutin a jejich přeměně na krystaly a popraskání buněk. Ryby se také shromažďují do hejn držících se u dna , některé druhy se dokonce zarývají aspoň částí těla do bahna dna – z našich druhů to dělají třeba lín nebo úhoř.
Při zvýšení vnější teploty o 10 st. C se intenzita látkové přeměny plazů zvýší dvakrát. Proto se hadi a ještěři po chladných nocích vyhřívají na ranním sluníčku, aby byli vůbec schopni pohybovat se a lovit. Když trvá chladné období déle, je pohyblivost plazů omezena a někdy hraničí se strnulostí. Obojživelníci a plazi se na zimu stěhují zimovat do podzemí do tzv. nezámrzné hloubky do různých děr v zemi, v trouchnivějících padlých kmenech stromů, v hromadách kamení nebo v kompostu či hnoji. Pokud ovšem hloubku záhrabu špatně odhadnou a mrazy v zimě jsou silnější, tak hynou. Je známo, že po tuhých a dlouhých zimách jsou znatelně nižší početní stavy těchto živočichů.

Karel Pavelka, zoolog (dle různých pramenů)

http://www.muzeumvalassko.cz/kontakt/adresar/karel-pavelka/