7.srpen 2014
Nadějná vsetínská výtvarnice vystavuje v Ostravě
Jana Baletková, talentovaná mladá výtvarnice ze Vsetína, která si za své médium zvolila kresbu a za techniku sobě vlastní pastel, vystavuje od 5. srpna v alternativní galerii Mléčného baru Naproti v Ostravě.
Současná výstava je její druhou samostatnou výstavu; tu první ji při příležitosti třicátých narozenin uspořádala v loňském roce soukromá vsetínská galerie V Poschodí Knihkupectví Malina.
Cesta Jany Baletkové k umění nebyla a není snadná. Několikrát započala výtvarná studia, a to nejprve v Ostravě, odkud přešla na rok a půl do Olomouce, kde jejímu naturelo nevyhovovalo pedagogické zameření tamější fakulty, neboť se plně touží oddat vlastní umělecké tvorbě, a navrací se do Ostravy. Do jejího života ale neblaze zasahuje závažné onemocnění, které ji zcela vyčerpává, ochromuje její tvůrčí schopnosti a znemožňuje ji pokračovat dále ve studiu. Jana se ovšem nevzdává, bojuje a díky své statečnosti znovu po čase tvoří a snad lze říci, že tvorba se stala jednou z cest k uzdravení. A co více (?), osměluje se a ze svého introvertního světa vystupuje, aby svou tvorbu představila veřejnosti a nastupuje v roce 2013 opět do 1. ročníku na Ostravskou univerzitu (fakulta umění, katedra grafiky a kresby).
Na komorní ostravské výstavě Jana prezentuje dva soubory kreseb a pastelů z let 2009 až 2011 (celkem 6 děl), které vznikly před vypuknutím nemoci, a 3 obrazy, které vytvořila poté, a na které můžeme nahlížet jako na metaforu období „temných nocí“ a času putováním „za světlem“.
V létě roku 2008 Jana pobývala v jižní Francii a po návratu domů namalovala během dvou týdnů pod tlakem svých dojmů a reflektovaných vizuálních zážitků z tamější přímořské krajiny 3 pastely, které mohou v návštěvnících vyvolat asociaci zvichřeného, žhnoucího obilného pole. Jana se vciťuje do krajiny a její vnímavost jako senzibilní seizmograf zachycuje proudění v krajině, její rytmy, ozvěny, šumivé ticho, vibrace… (Sama autorka o nich hovoří jako o „energických krajinách“.) A její prožitky přetavují vnější krajinu do té vnitřní, niterné, do emotivní krajiny jejího srdce. Obraz jako krajina duše… A kde končí hranice té vnější a začíná pomezí té vnitřní krajiny? (Jsou to spíše spojité nádoby, kdy jedna se přelévá do druhé a naopak.)
Další starším souborem jsou „šerosvitné“ kresby, které Jana nakreslila po svém putování krajinou Valašska, po starých chalupách. Na své pouti do minulosti kraje se vžívá do paměti konkrétního místa, přemítá o jeho obyvatelích, o životě v tom, kterém stavení, dotýká se prastarých sukovitých trámů, nahlíží do potemnělých zaprášených oken, spočine pohledem na hřebíku trčícím z ostění a každý z motivů, který ji jako silný evokační předmět uvízne v paměti, se stává středobodem příběhu, který si v představách fabuluje.
Paralelně se svou výtvarnou tvorbou se Jana vyjadřuje i prostřednictvím slova. Píše krátké texty – jakési postřehy a reflexe každodenních zážitků. Jeden z nich by mohl být anotací k vystavenému pastelu, který je ponorem do hlubin lidského podvědomí a je dílem, v němž se odrážejí prožitky z „temné noci duše“: „Prastará píseň flétny se snáší do rytmu kročejí /vyřčená slova jsou jen ozvěnou /kdo se odváží projít záhořím.. /i to srdce roztaje.“ Temné mentální krajině dominuje hmota kopce zvrásněného vrstevnicemi. Téma autorka dále rozvinula ve své klauzurní práci nazvané „Sny mého papouška“. Sama ji komentuje jako vstup, přesun „do krajiny smrti“ a tato cesta, je cestou katarze...
Oproti tíživé, ponuré atmosféře tohoto pastelu vyznívají dva další obrazy nadějeplně (jeden z nich je reprodukovaný na pozvánce výstavy, druhý nese název Vanutí stromem). Bílá kresba na neurčitém, roztíraném pastelovém podkladu je jako vznášející se křehký přízrak z krajiny světla, která se skrývá za barevnou clonou… A snad ji stačí jen poodrhnout a vstoupit do oázy klidu, míru, harmonie…
Tolik k vystaveným exponátům. V současnosti Jana kreslí imaginativní kresby inspirované svými sny, ale také zaznamenává krajinu za okny ujíždějícího vlaku či se pomyslně vydává cestou do krajiny svého dětství. V souboru kreseb Z deníku babičky z Ratiboře vynáší na světlo z hlubin svých vzpomínek milé jednotliviny z poklidného života na valašském venkově. A její návrat je spojený s touhou nalézt místo, kde každodennosti v souladu s řádem přírody vládne přirozený rytmus a koloběh lidského života.
(Výtah z úvodního slova O. Mehešové, 5. srpna 2014)
