23.srpen 2013
Dožínky - slavnosti díkuvzdání za úrodu a radosti z ukončení žní
Letošní žhavé slunce už i na hornatém Valašsku zbarvilo obilné klasy dozlatova a na mnoha místech nastal čas sklizně obilí, na Valašsku zvaný žniva (žně).
Byly to původně nejnáročnější práce na poli. Obilí se v našem regionu totiž místy až do 1. poloviny 20. století žalo kosáky (srpy), což byla téměř výlučně práce žen – žnic (muži se prý ženám nemohli rovnat ve zručnosti a žít srpem často ani neuměli). A že to byla obrovská dřina, to dokazují i obyčeje dodržované při žatvě, kdy si ženy např. ovazovaly obilná stébla kolem pasu, aby je nebolelo v zádech a v kříži. Anebo žertovné popěvky zpívané při práci: „Žnivo, milé žnivo, řiť nám vykřivilo a slovenské pálenené nám ju napravilo."
Teprve v průběhu 20. století se ke sklizni začalo užívat speciálních kos na obilí tzv. lapáků a do žní se daleko více zapojili i muži. Práce se tak značně urychlily, protože sekáč s jednou ženou požali a svázali za jeden den tolik obilí jako dříve tři žnice. Ke sklizni jednoho hektaru obilí bylo zapotřebí asi 450 – 600 hodin práce.
Tradiční žně zanikaly ve 2. polovině 20. století, kdy lidskou sílu nahradily stroje. Sklízecí mlátičky s příjmy zrna do věžových zásobníků a sběrem slámy lisy na velkoobjemové balíky zkrátily žňové práce na 5 – 10 hodin.
Žně byly dříve vyvrcholením celoroční snahy zajistit živobytí. Proto se obvykle ještě v den jejich skončení konala slavnost spojená s díkuvzdáním za úrodu a s radostí z ukončení namáhavé práce. Byly to dožínky, na Valašsku též nazývané dožatá, aldamáš, na Valašskokloboucku zase homola (název podle dožínkových vdolků stejného názvu).
Na poslední den žní se tedy nechával jen malý kousek pole (obvykle ovesného, oves totiž dozrával nejpozději), „aby na tu dožatů zbylo vjec času. Gazdina na pole donesla svačinu a s ní asi litr dobré kořalky, ale vrátila se domů, aby pekla vdolky. Žnice při práci popíjaly gořalky, aby měly vjec guráže.“ Takto vypadal konec žňových prací v Bystřičce v 1. polovině 20. století.
Úroda byla pro naše předky velmi důležitá, a tak byly dožínky spojeny s obyčeji, jejichž cílem bylo poděkovat za stávající sklizeň a zajistit si dostatek v dalším roce. Důležitou obřadní roli tu hrál dožínkový věnec – symbol celé úrody obilí. Ten ženy vily z posledních klasů obilí a jiných plodů symbolizujících plodnost. Věnec byl o Vánocích jako symbol hojnosti užíván k dalším magickým praktikám (kladl se na štědrovečerní stůl, aby byla příští rok bohatá úroda, zrní z něj se na Štěpána dávalo slepicím, aby lépe nesly, kravám, aby hojně dojily apod.)
S věncem, který dříve nosívala jedna ze žnic na hlavě, šel průvod pracujících k hospodáři s vinši (přáními) hojnosti, jako např.: „Dobrý večer, hospodářu, vinšujeme vám, tento překrásný věneček přinášíme vám. Vy ho od nás přijmite a za nás sa nestyďte! Dá vám Pán Bůh požehnání na tomto světě!“. Veršovanými promluvami pak připomínali zásluhy ženců: „už zme sa nažaly, snopů navázaly, na tom našém poli, až nás hlava bolí“ a dožadovali se odměny za práci: „gazdíčku, pálenky chystaj nám do sklénky, šak sme tebě žali, klásky posbírali.“ Za což jim hospodář vystrojil bohatou hostinu a zábavu. Při kolektivních dožínkách býval věnec před nesením k hospodáři svěcen v kostele.
Starší forma dožínkových obyčejů se vázala ke skončení žatevních prací v jednotlivých hospodářstvích a tato zanikala od konce 19. století. Po 1. světové válce se rozvinulo slavení dožaté kolektivem celé obce. V některých obcích Valašska se dožatá konává dodnes. I když má v současné době spíše folklorní charakter, připomíná současné generaci tradiční způsob zemědělství, sepětí našich předků s přírodou a jejich úctu k ní.
Jak takové dožínky vypadaly, to můžete zhlédnout v sobotu 31. srpna v IC Zvonice na Soláni.
