3.červenec 2014
Muzeum regionu Valašsko se přednáškou s užitím sbírkových předmětů účastnilo 8. ročníku mezinárodního folklorního festivalu Vsetínský krpec
Mezinárodní folklorní festival Vsetínský krpec je od roku 2000 pořádán každý 2. rok jako bienále lidové kultury.
Letošního 8. ročníku se v rámci prezentace tradiční lidové kultury na Valašsku účastnilo i Muzeum regionu Valašsko, a to odbornou přednáškou na téma rukodělné výroby textilu spojenou s ukázkou vzácných sbírkových předmětů. Celé hodinové pásmo nazvané Ovce, moje ovce bylo prokládáno písněmi ženského pěveckého sboru Jasénčanky a cimbálové muziky Jasénka a doplněno o módní přehlídku plstěných a pletených vlněných oděvů.
Prostřednictvím sbírkových předmětů bylo názorně prezentováno, jak byla výroba textilu, který si naši valašští předci až do konce 19. století podomácky a rukodělně zhotovovali sami. A byla to práce velmi náročná jak fyzicky, tak časově.
Byl to nikdy nekončící začarovaný kruh práce zcela podřízený koloběhu přírody. Začínal na jaře, kdy se na polích vysazovala semínka a na pastviny vyháněly ovce, pokračoval přes léto, kdy se sklízely dozrálé rostliny, na podzim, kdy pomalu utichaly polní práce, se z rostlin dostávalo vlákno a upravovala se vlna, s příchodem zimy a utichnutím práce v hospodářství se vlákna spřádala na přízi, ze které se až do prvních jarních dnů různými technikami vyráběly hotové textilie.
Součástí přednášky byla názorná ukázka získávání rostlinných a živočišných vláken na starobylých a dnes již většině lidí neznámých nástrojích prapodivných názvů. Byly to např. lámky a patírky na lámání dřevnatých částí lnu, či velké kartáče se železnými ostrými zuby zvané vochle, na kterých se lněná vlákna vyčesávala, či kartáče na vlnu zvané krample.
V části věnované spřádání lněných a vlněných vláken na přízi (nit) mohli diváci zhlédnout předchůdce nejznámějšího nástroje ke spřádání – šlapacího kolovratu, a to starobylá vřetena a velmi vzácný ruční kolovrat. Dozvěděli se také, že na šlapacím kolovratu se díky uvolnění obou rukou k vytahování vláken zrychlila práce přadleny asi 4x (na vřetenu upředla asi 100 metrů příze za hodinu, na šlapacím kolovratu až 400 metrů).
Se spřádáním souvisely i nástroje, jejichž názvy máme spojeny s přenesenými významy. Jednalo se o motovidla a přeslice, které byly rovněž k vidění. Zatímco motovidlo dnes známe v přeneseném významu jako označení pro nešiku, jednalo se původně o velmi šikovný nástroj určený k převíjení napředené příze z vřetene či cívky kolovratu do svazku nití určitých rozměrů a především k jejich měření. Znát délku napředených nití bylo totiž nutné, ať už je přadleny předávaly k prodeji, nebo odevzdávaly jako robotní povinnost vrchnosti. Proto byly rozměry ramen motovidla, na něž se niti namotávaly, striktně stanoveny (měřily obvykle 1 loket, do 2. poloviny 19. století nejrozšířenější délkovou jednotku), kvůli zamezení podvodů byla motovidla i úředně cejchována. Nejstarším a nejjednodušším typem bylo motovidlo ruční, dokonalejším pak motovidlo počítací, které bylo vybaveno jednoduchým počítacím zařízením, jež tvořilo ozubené kolečko, západka a plíšek (po jednom otočení nitě kolem ramen poskočila západka o 1 zub, po daném počtu otáček narazila na plíšek a vydala zvukový signál).
Přeslici zase známe spíše jako symbol ženství z hodin dějepisu, kdy některé rody vymíraly po přeslici, tedy v ženské linii. Přeslice je však nástroj užívaný přadlenami k upevnění přediva (vyčesaných vláken lnu, vlny nebo konopí) při předení. Tvořila ji obvykle vyšší tyč, na níž se někdy nasazoval ještě kužel. Na Valašsku se objevovala přeslice dvojího druhu: stojánková a území ČR spíše ojedinělá sedátková přeslice (té se kvůli tomu, že si na ni ženy sedaly a dávaly si ji pod zadek říkalo také podprdačka).
V závěrečné části pak návštěvníci zhlédli jak hotové textilie vyráběné na Valašsku prastarými technikami, jakými bylo např. vázání na rámu či vázání na dřevěné formě, tak také nástroje k jejich zhotovení užívané.
