14.září 2017
S nadcházejícím podzimem se nad valašskou krajinou začínají vznášet rozličné vůně zpracovávaného ovoce.
Proces přeměny pevného skupenství ovoce v kapalné nechme stranou a připomeňme jiný, dnes již skoro neznámý, ale dosud nezapomenutý postup: sušení ovoce v sušírnách. Tomu se Valaši navíc věnovali dávno před tím, než podlehli kouzlu (a mnohdy i zkáze) „ohnivé vody.“
Sušení ovoce sice představovalo pouze jednu z možností jeho zpracování, přesto znamenalo v životě venkovských obcí na Valašsku vedle pokrytí vlastní spotřeby a zabezpečení obživy v zimním období také důležitý zdroj příjmů pro zdejší obyvatele, neboť se sušeným ovocem se až do počátku 20. století čile obchodovalo.
Co se týče samotných sušáren, z typologického hlediska se jednalo vesměs o drobné dřevěné stavby, budované vzhledem k nutné manipulaci s otevřeným ohněm stranou hlavních obytných a hospodářských staveb a ideálně poblíž vodního toku, vybavené topeništěm a rozličným systémem vyjímatelných lísek, na které se rozprostíralo sušené ovoce. Jak doložily nečetné předchozí odborné výzkumy, samostatně stojící sušírny ovoce přestávaly v posledním půlstoletí díky sociálním a ekonomickým změnám venkova sloužit svému původnímu účelu. Přesto je možné je důkladným terénním výzkumem identifikovat i v současnosti, i když řada z nich již zcela zanikla, jiné chátrají, neplní svou funkci či slouží zcela jinému účelu. V neposlední řadě však po celém Valašsku stojí ještě řada těch, v nichž jejich majitelé podzim co podzim zapalují oheň a dlouhé týdny či měsíce v nich ovoce suší.
Pokud víte o nějaké sušárně ovoce ve svém okolí, lhostejno zda zaniklé, nefunkční či stále v provozu, dejte nám prosím vědět. Přispějete tím k důkladnějšímu poznání a zmapování tohoto pomalu mizejícího kulturně-historického fenoménu valašské vesnice.
