"Dudlačka" v Lužné

Lužná u Vsetína patří k jedněm z mála obcí na Valašsku, kde se po setmění na velikonoční neděli chodí „na dudlačku“. Tento neobvyklý zvyk zvaný i „dudlání“, dříve též „chodiť po cigánské“ či „cigánská“, spočívá v obchůzce maskovaných postav po domech a vybírání darů v podobě syrových slepičích vajec, z nichž se po skončení obchůzky připravuje společná vaječnice.

„Dudlačka“ je v obci dodnes poměrně rozšířená a dle sdělení několika generací obyvatel Lužné se v obci udržuje kontinuálně každý rok. Přesto byla etnografy považována za zvyk dávno vymizelý.

Kořeny tohoto neobvyklého způsobu koledování nejsou zcela jasné. Obyvatelé Lužné je spojují s dávnou minulostí, kdy po vesnici obcházeli chudí lidé a cikáni a žádali o jídlo. Nejstarší a jediné dva popisy tohoto zvyku v odborné literatuře pocházejí z počátku 40. let 20. století. Podle nich se tehdy „dudlalo“ v obcích Lužná, Valašská Polanka a Leskovec a obchůzky měly následující podobu: skupinky mladíků převlečených za cikány (odění v cáry šatů s šátky na hlavách a se začerněnými tvářemi), někdy i s cikánětem vytvořeným z hader, obcházely po staveních a cikánským hlasem pronášeli různé průpovídky, jako např.: „Paňmáminko zlatá, dajte kúšček slaniny a pár vajíček – děcko mámy choré a sami zme koléj dní huby sušili. Pámbú vám to nahradí v chlévje aj na polu.“ V případě obdarování slibovali domácím: „Nech ím Pámbíček ráčí dať zdraví, štěstí na dětech“. Odtud název „cigánská“, „chodiť po cigánskéj“. Zajímavý je původ označení zvyku jako „dudlání“ nebo „dudlačka“. Vysvětlení jsou mnohá. Podle předního českého etnografa A. Václávíka souvisí pojmenování s tzv. „dudláky“ – vřeštidly z vepřových měchuřin, do nichž byly zasazeny brkové pískáče. Tyto nástroje údajně obchůzkáři nosili s sebou. Podle starších pamětníků z Lužné je to takový místní název vzešlý z toho, že jsou promluvy víceméně nesrozumitelné, že se to „mrmle, dudle“, aby nebyl dotyčný člověk rozpoznán kvůli výslovnosti. Jiné zdroje zase uvádějí, že dudlat znamená prosit či žádat.

O velikonoční neděli 16. dubna 2017 se stala „dudlačka“ v Lužné konečně i předmětem dokumentace pracovníků vsetínského muzea. A jak to o letošní „dudlačce“ vypadalo? Když jsme po 21. hodině vystoupili u luženské hospody z auta, rozléhaly se už z několika míst setmělé obce zvláštní hlomozivé a huhlavé zvuky. Záhy jsme narazili na první skupinku maskovaných postav, celkově jsme jich do půlnoci potkali sedm. Tvořili je většinou rodinní příslušníci či kamarádi v počtu 2 až 7 osob. Zastoupeny byly všechny věkové kategorie od malých dětí, přes mladíky až po starší ženy a muže. Maskování „dudláků“ bylo rozmanité – převleky cikánů a cikánek se sice ve skupinkách objevovaly, převažovaly ale další různorodé masky vytvořené z toho, „co sa doma našlo“. Jejich prioritní funkcí je skrytí identity. Jednotlivé skupinky obcházely dům od domu známé či rodinu a před vchodem místo zvonění hlubokým hlasem s cikánským přízvukem spustily: „Pánimámo (pántáto), dájte nám vajíčko“. Byli-li úspěšní, děkovali za vajíčka slovy: „Hodná pánimáma, hodná“ (případně „hodný pantáta“). V opačném případě: „Zlá panimáma, zlý pantáta“. U jedné skupinky dvou masek cikánů byly promluvy ještě delší: „Dajte nám aspoň ze dvě vajíčka. Pánimámo, pántáto. Děcka mi doma bečíjá.“ Za vajíčka zase děkovali přáním: „A jestli máte doma kohúta, ať vám dobře skáče po slépkách.“ Všechny partie s sebou nosily košíky (jedna kýbl), do nichž byla shromažďována vybraná vajíčka. Z nich si po skončení obchůzky v pozdních nočních nebo brzkých ranních hodinách jednotlivé skupiny připravovaly společnou vaječnici, čímž „dudlání“ končilo.

A vaječnicí skončil i náš terénní výzkum. Díky němu byl vyvrácen dlouhá desetiletí tradovaný omyl o zániku tohoto zvyku. „Dudlačka“ je totiž v Lužné dodnes obyčejem živým, udržovaným rok co rok, podle slov některých už odnepaměti. A vypadá to, že díky jeho oblibě i mezi těmi nejmladšími a díky přirozenému předávání této tradice z generace na generaci bude součástí místních výročních zvyků ještě hodně dlouho.

Mgr. Milada Fohlerová

etnograf Muzea regionu Valašsko