Toč se kolovrátku

V současné době se málokdy zamýšlíme, jakým způsobem vznikají látky, ze kterých je ušito naše oblečení. Za starých dob (a není to zase až tak vzdálená minulost) však bylo zcela běžné si textilie vyrobit doma z vlastnoručně připravených vláken.

Na výstavě se dozvíme, že zhotovování textilií byla činnost velmi náročná jak časově, tak fyzicky. Byl to nikdy nekončící kolotoč práce zcela podřízený koloběhu přírody. Začínal na jaře, kdy se na polích vysazovala semínka lnu a konopí a kdy se na pastviny vyháněly a následně stříhaly ovce. Pokračoval přes léto, kdy se sklízely dozrálé rostliny, na podzim se z rostlin dostávalo vlákno a upravovala se vlna, s příchodem zimy a utichnutím práce v hospodářství se vlákna spřádala na přízi, ze které se až do prvních jarních dnů různými technikami vyráběly hotové textilie.

Putování od semínka a od ovečky až k hotovému výrobku bylo tedy velmi namáhavé a my se prostřednictvím této výstavy můžeme vydat po stopách, které po této zdlouhavé pouti zůstaly v muzejních sbírkách.

Výstava je situována do tří výstavních síní. V první se seznámíme s tím, z jakých rostlin a živočichů a jakým způsobem se na Valašsku textilní vlákno získávalo. O tom, že to byla práce složitá a zdlouhavá, nás přesvědčí řada nástrojů roztodivných názvů (lámky, patírky, vochle či krample), jež se k získání vlákna používaly.

Když bylo vlákno připraveno, proměňovalo se předením v přízi. Jak tento proces probíhal nám přiblíží další místnost, jíž dominuje jizba s přástkama. K vidění jsou tu také nejstarší nástroje používané ke spřádání – vřetena. Je tu i méně známý – starší typ kolovratu - ruční kolovrat, předchůdce kolovratu šlapacího, jehož základní typy si návštěvníci mohou rovněž prohlédnout. Nechybí zde ani základní druhy přeslic – stojánkové a sedací zvané též podprdačky - nástrojů na zavěšení přediva při předení (nejstarší je datována rokem 1813). V této části výstavy se rovněž obeznámíme s motovidlem. Dovíme se, že to není pouze synonymum pro nemotoru, nýbrž jednoduchý ale důmyslný nástroj potřebný k převíjení a měření napředené příze.

Ve třetí, poslední místnosti se seznámíme s tím, jakými technikami se na Valašsku z napředené příze hotové textilie vyráběly. Dovíme se, že se k tomu užívaly dovednosti staré až tisíce let – vázáním na formě se vyráběly rukavice či čepice, pletením na rámu ženské čepce, pletením na jehlicích punčochy, ponožky či dětské oblečky a síťováním nejčastěji čepce na hlavu. Většina látek se zhotovovala technikou nejdokonalejší – tkaním. Podomácky se tkaly buď lněná či konopná plátna, anebo vlněné huně. Z těchto tkanin si naši předkové šili oděv (rukávce, sukně, nohavice) nebo textilie potřebné v hospodářství (pytle, plachty). K vidění je zde rekonstrukce tkalcovského stavu pocházejícího snad až z 18. století.

Kolotoč výroby textilu a vlastně i celá výstava se uzavírá výzdobnými technikami. I lidé na chudém Valašsku si totiž sváteční oděv zdobili – nejčastěji výšivkou nebo krajkou.

Všechny předměty ve výstavě, jejichž stáří je často více než sto let, pocházejí z muzejních sbírek Muzea regionu Valašsko ve Vsetíně a jsou doplněny dobovými fotografiemi či kresbami. K výstavě se rovněž promítají krátké filmy, dokumentující textilní výrobu na Valašsku.

Návštěvníci si také mohou ohmatem zkusit rozdíl mezi nezpracovanou a vykramplovanou vlnou, mezi konopnou koudelí a jemnými lněnými vlákny či mezi lněným plátnem a vlněnou houní. Na replice vozíků ke stáčení provazů se rovněž mohou pokusit vyrobit si provázek či náramek na ruku.

V rámci výstavy se 20. září uskuteční Textilní odpoledne v muzeu. Bude připraven interaktivní program s ukázkami a možností vyzkoušet si staré textilní techniky (stáčení provazů, vázání rukavic na formě, tkaní či plstění) i samotnou přípravu vláken a příze (lámání, patěrání, kramplování, předení na vřetenu a na kolovrátku). Chybět nebude ani jarmark rukodělných textilních výrobků a hudební doprovod gajdoše Petra Sovjáka.

V galerii obrázků naleznete výtvarné práce inspirované výstavou Toč se kolovrátku, které vytvořili žáci 5.B ZŠ Rokytnice (Vsetín), pod vedením paní učitelky J. Šicové.

Autor

Mgr. Milada Fohlerová / kurátor-etnograf