3.květen 2019
Skupinová výstava o krajinách vnějších a vnitřních
V soukromé vsetínské Galerii V Poschodí právě probíhá krátkodobá výstava sedmi výtvarnic a jednoho výtvarníka, které spojila touha vystavovat a představit tak v regionu svou současnou tvorbu. Od 25. dubna do 7. května návštěvníky výstavou provází jeden z vystavujících, a to od pondělí do pátku v době od 13 do 17 hodin. Jeho přítomnost je nezbytná, neboť exponáty postrádají identifikační popisky a posláním „průvodce“ je tak navázat s návštěvníkem přímý dialog a zpřístupnit mu prezentovanou tvorbu, popř. v něm vzbudit zájem o výtvarné umění jako takové. Proto se vystavující autoři pokusili pojmout i vernisáž výstavy netradičním způsobem a místo klasického úvodního slova nabídnout veřejnosti besedu.
Název a společný koncept výstavy „Krajiny svoje“ skvěle vystihují slova jedné z výtvarnic – Leny Ficové, kterými doprovodila svůj kresebný soubor: „Svoje krajiny… můžete je mít / … můžete je vlastnit / … cítit / … čistit / … uchopit / … pochopit / … ztrácet / … hledat / … nalézat / …ukázat / … postrádat / …uvidět …“
Námětem vystavených děl jsou tak zejména tzv. krajiny vnitřní: subjektivní, symbolické, snové, imaginativní … Ale lze se setkat i s konkrétními motivy a reálnými prvky krajiny valašské, a to v kresbách a malbách Miroslavy Němcové nebo v instalaci Františka Muchy, který v ní použil autentický kus přírody - torzo zčásti opracovaného kmene stromu, který se měl původně stát sochou.
Mezi vystavenými výtvarnými díly návštěvníka jistě dále zaujme:
soubor poetických pastelů s krajinnými motivy od Kateřiny Davidové,
snová kompozice s významově propojenou symbolikou archetypů vody a koně od Jany Baletkové či její pastel z kolekce autorčiny diplomové práce věnované osobité reflexi tématu Lišky Bystroušky,
strukturální kresby tzv. „punčošek“ Leny Ficové nebo její originální kombinovaná technika s působivým spojením kresby s efektem průsvitu papíru a prvkem strojového prošití jednotlivých vrstev,
lyrické malířské kompozice Heleny Galbavé,
pozoruhodný soubor tisků s použitím šablon a struktury gázoviny na motivy „ze života hmyzu“ či zahradního zátiší od JanyZapy (pseudonym Moniky Hájkové, rodačky z Mnichova Hradiště, žijící nyní ve Valašské Polance) nebo její poněkud znepokojující kompozice s býčkem,
naivistická malba s pohádkovým námětem o šíleném tygrovi na Valašsku od Františka Muchy.
A co tyto vystavující tvůrce vlastně pojí? Až na jednu výjimku, kterou je šperkařka a keramička Lucie Konvičková z Ostravska, jsou ostatní spjati s Valašskem (původem či působením) a vystavují ukázky ze své volné umělecké tvorby. Kromě jednoho muže se jedná o ženskou sestavu. Dominují ročníky narozené v 70. a 80. letech, s přesahem do let šedesátých a devadesátých (nejmladšímu autorovi je 26 let a nejstarší je lehce přes padesát). V tomto mezigeneračním rozpětí se objevují jak čerství absolventi vysokých škol výtvarného zaměření (Jana Baletková, František Mucha), tak i výtvarní pedagogové činní na vsetínské či valašskomeziříčské ZUŠ (Kateřina Davidová, Miroslava Němcová a Helena Galbavá) nebo na vsetínské Integře (Lena Ficová). Pojítkem mezi výtvarníky jsou přátelské vazby a zájem vyvolat u široké veřejnosti zaujetí pro výtvarné umění.
Každý z autorů představil sebe sama a svou tvorbu v krátkých textech na úvodním panelu. Někteří z nich doplnili instalaci výstavy rovněž o své poetické či reflektující texty (J. Baletková, F. Mucha, JanaZapa a L. Ficová), které umocňují její emotivní i evokační rozměr: „Spatřil jsem srny / v křoví ležely / temné krajiny / vlhký vzduch / ticho a chlad / shnilé jablka / a kouzelné houby / bláto a mráz proniká přes oděv / stojím / mlčím / nemyslet / a ony taktéž / černé oči / proletí mnou / jako chvíli před smrtí / jako již.“ (F. M.)
Lze jen doufat, že tato výstava nebude ojedinělým počinem vystavujících výtvarníků, ale že ve své snaze osobně přiblížit současné umění poněkud obecně lhostejné veřejnosti budou pokračovat.
Mgr. Olga Méhešová, historik umění
