19.prosinec 2014
Ačkoliv se pokrok nevyhýbá ani včelaření, tomuto tisíce let starému řemeslu, stále v nás vzbuzují obdiv úly historické, dokládající tvořivost i um našich předků
V průběhu dějin se transformovaly do mnoha podob a vždy reflektovaly oblast svého vzniku. Například na takovém Valašsku bývalo odpradávna jediným surovinovým zdrojem dřevo – to se využívalo jak v lidovém stavitelství včetně pokrývání střech dřevěnou krytinou šindelem, tak i při zhotovování včelích úlů. Pro zdejší kraj jsou typické většinou hladké, nezdobené kláty se šindelovou stříškou. Jejich podobu však nechejme protentokrát stranou a pojďme si připomenout, jak se v minulosti na Valašsku včelařilo, dokladů o tom máme dost a dost.
O Valaších víme, že „původně vybírali toliko med lesní z dutin stromů, kam jej pilné včelky snášely. Pak připravovali přátelé medu včelám i umělé dutiny ve stromech lesních, jež brtmi nazvali. Podnes medoviště (dutinu úle či valaš. klátu) brtí nazývají, kdežto boky úlů lanitvami zovou. Včelaři seskupovali se s povolením vrchnosti v tak zvaná bratrstva. Učinili tak i medaři na Valašsku. Utvořili si spolu – neznámo kdy – zvláštní obec, podobnou nějakému cechu; volili sobě svůj ouřad či správu, jež se skládala z lamfojta, purkmistra a čtyř přísežných; měli dokonce svou gruntovní knihu „registra medařská“. nadání obsahovalo povinnosti a práva včelařův, krátké naučení o včelaření a nařízení na ochranu medařův a včel.“
Za pánů ze Žerotína v 16. století bylo na Valašsku včelaření provozováno většinou ještě v lesích a z brtí se každoročně ke svátku sv. Václava odváděl „plat medařský“. Ze včelínů, které měli poddaní na vlastních gruntech, však žádnou daň neodváděli, proto i mnozí měšťané si za svými humny stavěli včelíny, s nimiž jsme se tak v dřívějších dobách mohli setkat běžně i v centrem měst.
Že se na Valašsku v zahradách měšťanských domů včelařilo ještě před necelými sto lety, dokládá i ak. sochař Leopold Christ (1906–1985). Ten se narodil v městečku Krásno nad Bečvou (od roku 1924 součást Valašského Meziříčí) a své vzpomínky na dětská léta počátku 20. století vepsal do rozsáhlého rukopisu: „Strýc byl velký včelař – jako řídící měl i na školní zahradě včelstva. A tenkrát bývalo medu. Byly louky, byly stromy, byl les – včeličky měly kde sbírat. Ještě teď mám sladko na jazyku, když vzpomínám. Když se med vymetal, to medomet vrčel od rána do večera kolik dní. Vše bylo samý med, vše se lepilo. Chalupa plná včel. všechny hrnce, mísy, sklenice, džbery byly plné medu. Dostávali jsme půllitrový hrnek denně a mohli s ním dělat, co chtěli. Rád jsem cucal med přímo z voštiny. Jednou jsem přijel ke strýčkovi a všechno prázdné, domek zamklý. Obešel jsem dvorem a v tom mě strýc volá: „Dej si všechno do kuchyně a honem pojď sem. Rojí se mi včely.“ Óh, už mě poléval studený pot, věděl jsem, že bude chtít podržet síto, do kterého roj sklepne. Co mi zbývalo, vzal jsem s hrůzou síto a držel. V tom jedna kolem ucha, bzzzz, strýc klepl, já síto pustil a roj se rozletěl. Naštěstí se usadily na nízké trnce, přijela tetinka s dětmi z Hostýna a síto držel starý včelař Bartoš – mně ho už strýc nedal podržet nikdy.“
Podobných vzpomínek na včelaření se nachází v archivních fondech či fotoarchivech muzeí celá řada, o nich ale až příště.
Seriál o historických včelích úlech si můžete každý měsíc přečíst také v časopise Včelařství.
Mgr. Ivana Ostřanská, historik Muzea regionu Valašsko
